Světelné pruhy na lednové noční obloze 1940, 1941

V Říši hvězd 1940/4 a 1941/4 jsou otištěny články A. Bečváře, který na Štrbském Plese pozoroval na lednové noční obloze světelné pruhy. Jednalo se o úkaz nebývale stabilní a z pohledu typologie podobných úkazů neobvykle dlouhodobý.

Úkazy se vyskytly ve dnech: 4.-6.1.1940, 10.-14.1.1940, 27.-29.1.1941

Přikládáme oba zmíněné články a pokud by ke zmíněným popsaným úkazům měl kdokoli jakékoli poznatky, napište prosím komentář buď přímo k článku nebo prostřednictvím speciálního formuláře.

Říše hvězd 1940/4 - strana 88-90

Roční chod výskytu nočních světelných pruhů vykazuje podle HoSfmeistera význačné maximum mezi 28. prosincem až 11. lednem, jež se letos dostavilo s neobyčejnou intensitou. Mohutná anticyklona s dlouhou řadou dokonale bezoblačných nocí, velmi suchým vzduchem (kolem 20% ) a dohledností několik set km nám umožnila sledovat tento krásný úkaz do podrobností.

První nápadně světlá noc se dostavila s 2. na 3. leden; po mírně světlé noci následující přišlo první maximum se 4. na 5. leden; nejsvětlejší místo oblohy bylo na NE-obzoru, odkud se rozbíhaly světlé pruhy všemi směry, nejintensivnější na severu přes LMi, UMa a CVn, a na jihu přes Hya, Mon, CMa a Lep. Intensita nejsvětlejších míst byla asi 8-10krát větší než Mléčné Dráhy. Zjev trval po celou noc s jen málo proměnlivou intensitou. Také následující noc 5.-6 . 1. byla velmi světlá, takže fotografická deska jevila po 60 min. exposici značný závoj. Po poměrně temných nocech 6.-8. 1. přišlo druhé maximum s 9. na 10. leden, ještě výraznější než prvé. Tato noc byla tak světlá, že fotografování oblohy bylo světelnými objektivy nemožné a v místnosti s 1 oknem bylo lze rozeznat všechny předměty; osvětlení krajiny odpovídalo osvětlení Měsícem asi 4 dny starým a jednotlivé stromy bylo možno rozeznat do dálky několika km. Radiační bod pruhů byl opět na NE v azimutu asi 220°. Následující noci 10.- 12. 1. byly temnější v blízkosti zenitu, ale podél severního i jižního obzoru se táhly velmi jasné pásy v poloze přibližně stejné jako v nocech minulých. Ještě 13. I. bylo možno rozeznat matnou zář nad NE za noci jinak dosti temné, rovněž 14. 1. po západu Měsíce se táhl široký světelný pruh nad obzorem od NW přes N až na SE, zatím co v zenitu bylo velmi temno; jasnost pruhu odpovídala asi Mléčné Dráze.

Základním znakem těchto světelných zjevů je jejich dokonalá průhlednost; na první pohled není zřejmo. zdali jde o světlé pásy na temné obloze, či o temnější pásy - jako se odrážejí na př. cirry - na světlé obloze; hvězdy září stejně na jasných i temných místech. Pouhým okem ani dalekohledem není vidět ani stopy po neostrosti nebo světlých skvrnách kolem hvězd, jež jsou pravidelně zřejmé při průchodu jejich světla cirry nebo cirrostratem. A nejpodivnějším dojmem působí, když při počínajícím rozednívání s příchodem denního světla se objeví hluboce modrá a dokonale čistá obloha, jakoby na ní nic zvláštního nebylo bývalo.

Od polární záře se liší jednak svou malou proměnlivostí a téměř nehybností, jednak nebarevností. Na jednom velmi světlém místě v UMa 4. ledna jsem zjistil velmi pomalý pohyb asi 1° za 2 minuty zhruba od E k W, ale mohla to být také pozvolná změna tvaru skvrny. Barva pruhů je jednotvárně šedá, nejvýš s malým nádechem do červena, rozhodně chybí nápadná žlutozelená barva polárních září. V každém případě přibývá jejich intensity směrem k obzoru, což je zřejmě důsledek perspektivy, podporovaný nepatrnou absorpcí světla na horách.

Hojnost těchto světelných zjevů je v nápadné souvislosti s činností meteorických rojů, lednové maximum souvisí s rojem Draconid; frekvence tohoto roje byla letos nepatrná, dne 4. 1. pouze 7 kusů za hodinu. Za to jsem však zjistil ve středu 3. 1. velikou frekvenci teleskopických meteorů, 14 kusů za hodinu v zorném poli o průměru pouhých 6° v blízkosti / Draconis. Původ světelných pásů je vykládán vniknutím velkého množství kosmického prachu do ionosféry a jejich výška se odhaduje na 200 km nad povrchem zemským; mechanismus jejich vlastního světla se však dosud nepodařilo vysvětlit. Shodou okolností přecházela právě v těchto dnech přes viditelnou polokouli sluneční veliká skupina - pouhým okem patrná - s dvěma obrovskými skvrnami, takže jsme s počátku myslili na polární září. Nápadných poruch v radiovém příjmu, které nastávají současně s poruchami ionosféry, se nám nepodařilo zjistit. Nádavkem k tomu všemu spadly dva veliké bolidy, 4. a 12. I., oba z radiantu Draconid, -6 a -10 velikosti.

Nic z toho všeho se mi nepovedlo vyfotografovat.

ANTONÍN BEČVÁŘ. Štrbské Pleso

Říše hvězd 1941/4 - strana 77-78

Lednové jasné noci dostavily se tohoto roku koncem měsíce, a to 27.- 29. ledna; dokonale jasné počasí s dohledností přes 200 km a bezměsíčné noci umožnily nám dobře pozorovati tento krásný zjev, který byl opět velmi intensivní. V pondělí 27. ledna byla noc tak jasná, že bylo možno rozeznat podrobnosti krajiny na několik km. Mléčná Dráha nebyla vůbec patrna. Světelné pruhy pokrývaly celou oblohu a sbíhaly se perspektivou ve dvou radiačních bodech na obzoru v azimutu 120° a 300°, právě protilehlých. V 18 hod. jsem napočítal celkem 17 rovnoběžných pruhů. Pohyb měly velmi volný od E, rychlost asi 1° za 4 min. (jako rotace oblohy, takže vzhledem ke hvězdám téměř neměnily svého místa). Radiační body se nepohybovaly vzhledem k obzoru, ale vlivem otáčení oblohy postupovaly ze souhvězdí do souhvězdí. Barva světelných pruhů byla opět namodralá, jakoby fosforeskující, u obzoru nažloutlá.

Zvětšený počet teleskopických létavic, loni tak nápadný, se letos nedostavil. Pruhy se mi podařilo vyfotografovat asi půlhodinovými exposicemi na panchromatickou emulsi, na některých snímcích jsou i detaily krajiny, osvětlené tímto zvláštním světlem, dobře vyexponovány. Nad jižním obzorem asi do výšky 5° byl temný pás jasné oblohy, plný hvězd. - V úterý 28. ledna byla noc stejně světlá, jen pruhy nebyly tak zřetelné, ani jich radiační směr. Celá obloha byla mléčně světlá, jako by měl v nejbližší chvíli vyjít úplněk. Nejsvětlejší místa byla opět nad severním obzorem, temný pruh na jihu zmizel. V druhé půli noci zdál se být radiační bod na NE u azimutu 250°, ale protilehlý na SW nebyl k rozeznání. - Ve středu 29. ledna byla noc temnější, Mléčná Dráha opět rozeznatelná. Světlo bylo tentokrát nejintensivnější nad jižním obzorem, kde se táhlo několik vodorovných jasných pásů, na horní straně ostře ohraničených. V celku se tedy zdálo, jakoby se zjev den ze dne posunoval od severu k jihu.

ANTONÍN BEČVÁŘ. Štrbské Pleso

Možné souvislosti

4.-6.1.1940

4.1.1940 - cca 1020 hPa, -10°C, Polární záře - PORTLAND MAINE, MOUNT WASHINGTON NEW HAMPSHIRE, BURLINGTON VERMONT

5.1.1940 - cca 1020 hPa, -8°C

6.1.1940 - cca 1025 hPa, -5°C

10.-14.1.1940

10.1.1940 - cca 1045 hPa, -18°C

11.1.1940 - cca 1045 hPa, -15°C

12.1.1940 - cca 1035 hPa, -13°C,  na mnoha místech Evropy velmi chladné počasí, místy až -50 °C, , Polární záře - GREENVILLE MAINE

13.1.1940 - cca 1030 hPa, -6°C

14.1.1940 - cca 1020 hPa, -3°C

27.-29.1.1941

27.1.1941 - cca 1035 hPa, -14°C

28.1.1941 - cca 1030 hPa, -18°C

29.1.1941 - cca 1035 hPa, -15°C

Zdroj o počasí:  https://www.wetterzentrale.de

Zvířetníkové (zodiakální) světlo 

Zvířetníkové světlo je slabá záře, která se vyskytuje na noční obloze kolem ekliptiky. Nejlépe jej lze vidět v období kolem rovnodennosti (na jaře po západu a na podzim před východem Slunce), když je ekliptika skloněna k obzoru o velký úhel. Jev je způsoben rozptylem slunečního světla vesmírným prachem v prachovém oblaku kolem ekliptiky, což zjistil jako první dánský astronom Theodor Brorsen.

Intenzita zvířetníkového světla klesá se vzdáleností od Slunce, ovšem při velmi tmavých nocích (stupeň světelného znečištění 1 nebo 2) je vidět podél celého zvířetníku. Ve skutečnosti pokrývá celou oblohu a způsobuje velkou část celkového záření oblohy za bezměsíčné noci. Obdobný jev - slabá, ale mírně zesilující, oválná záře přesně naproti Slunci - se nazývá protisvit. V něm je zvířetníkové světlo nejsilnější.

V období nejlepší viditelnosti lze slabé zvířetníkové světlo spatřit i na obloze B5; při B4 je zřetelné, ovšem nedosahuje ani do poloviny cesty k zenitu, na obloze B3 je na jaře a na podzim velmi výrazné, zasahuje až přibližně 60° nad obzor a může být slabě vidět jeho barva. Na skutečně tmavé obloze (B2) může vrhat stíny a jeho žluté zbarvení může být výraznější než modrobílá barva, kterou má Mléčná dráha; na místech s přírodně tmavou oblohou (B1) je ještě výraznější a vytváří zřetelný zvířetníkový most, jež se jako prodloužení zvířetníkového světla táhne přes celou oblohu, a protisvit.