ČAS po založení

... V odstupu padesáti let jeví se mi jasně smysl a pohnutky, které vedly k založení české astronomické společnosti. Od roku 1913, kdy jsem se důvěrně seznámil s ing. Jaroslavem Štychem, panoval mezi námi jistý rozdíl v názorech. Štych byl osvědčeným popularizátorem a horoval pro osvětové poslání astronomie, já spíše měl smysl pro organisaci, která by umožnila studentům a amatérům pozorování oblohy. V té době jsem již prakticky fotografoval hvězdnou oblohu a byl přihlášen k spolupráci s hvězdárnou dr. V. Pračky v Nižboru u Berouna. K té bohužel nedošlo, a tím spíše jsem naléhal na Štycha, abychom hledali společný cíl v organisaci Společnosti. Jejím programem mělo být:

1) sdružiti všechny přátele hvězdářské vědy,
2) zříditi v Praze lidovou hvězdárnu,
3) popularisovat výsledky astronomické vědy,
4) založit odborovou a popularisující knihovnu.

Poslední bod byl nejnaléhavější, protože v té době byl zoufalý nedostatek astronomické literatury v českém jazyku. Prakticky jsme byli odkázáni na zastaralé populární knížky Studničkovy a Flammarionovy, Grussovu "Z Říše hvězd" z roku 1896 a občasné zprávy a články v časopise Vesmír a Živa. V době, kdy nebyl rozhlas a novinářství bylo více než provincionální, docházely k nám informace o objevech na obloze s velikým zdržením a nepřesností. V roce 1915 byl jsem delší dobu na praxi u prof. O. Thomase ve vídeňské Uranii a tam jsem se dozvěděl, že podobné organisace, které jsme měli na mysli, existovaly v cizině již dávno. Konsultovali jsme v tom směru později s pracovníky hvězdárny na Ondřejově, kteří byli pro náš plán, ale radili jej odsunout na dobu po válce. Zatím jsme vyvíjeli činnost popularisační, která se děla jednak na kopci Bohdalec u Michle, a později v cyklistické ohradě v Libni. Do těch míst jsem přinášel svůj Merzův dalekohled na paralaktické montáži a ukazoval jím obecenstvu, sezvanému inzeráty, objekty na obloze. Došlo též k založení astronomického kroužku, který se však brzy, vlivem událostí, v pravém slova smyslu rozplynul. Konaly se četné přednášky, mezi jinými byl kurs astronomie v Lidovém domě (dne 21. 12. 1915), jehož finanční výtěžek byl doručen persekvovaným osobám českého původu. Psal se rok 1917, kdy jsme se rozhodli přizvat do přípravného výboru několik přátel, mezi nimi učitele Karla Anděla, manžele Ludmilu a Viktora Rolčíka, Karla Nováka, vesměs dobře známé amatéry. S těmi jsem se seznámil v kursu, který vedl ústav praktické meteorologie, vedený neodborně redaktorem Národní politiky. Byly sepsány stanovy, které podle předpisu musely být schváleny c.k. místodržitelstvím v Praze. To nebyla snadná záležitost v době války, ale k vyřízení nám pomohl majitel Lidové hvězdárny v Pardubicích, baron Artur Kraus. Tak došlo k tomu, že v listopadu 1917 mohlo dojít k první ustavující schůzi České astronomické společnosti.

Tím je stručně uzavřeno období prvních dob Společnosti. V odstupu let se uznává, že tato činnost byla záslužná, ale tehdy byla pro nás všechny, kteří byli při jejím zrodu, samozřejmostí a na víc cítili jsme jí jako povinnost a pomoc kultuře v nově vznikajícím československém státu. Na první ustavující schůzi, 8. prosince 1916, přihlásilo se více než padesát členů. Mezi prvními odborníky byli prof. František Nušl, dr. Václav Rosický, dr. Boh. Mašek, ing. Josef Pfeffermann, dr. Jiří Kaván, dr. Jindřich Svoboda. Počet členů stále vzrůstal a brzy jsme se vyrovnali počtem i daleko starším organisacím. Prozatím snad ne kvalitou, ale i ta vzrůstala, když jsme mohli po desetiletém trvání budovat hvězdárnu na Petříně. Podařilo se i splnit čtvrtý bod stanov, když se podařilo zakoupit z pozůstalosti dp. V. Pračky valnou část knihovny jeho observatoře. Nelze jen obdivovat obětavost členů, jejichž jména pro množství nelze vyjmenovat, kteří obětavě pomáhali budovat hvězdárnu. Nelze též vzpomenout redaktory Říše hvězd, kteří dokázali zachovat kontinuitu ročníků i v době druhé světové války. Ale tím již se dotýkáme doby, kdy nastupovala nová generace a nepřísluší mi hovořit o její obdivuhodné činnosti v podmínkách daleko příznivějších, než byly ty, kdy jsme začínali.

... Těchto několik řádek mělo ukázat, jaký život prožívala naše generace, na jejímž počátku bylo mnoho "amatérů" a málo odborníků, kteří by jejich snahu nějakým činem nebo slovem podpořili. Dnes je tomu jinak. Je dosti odborníků a také pro rozvoj popularisace se na lidových hvězdárnách mnoho udělalo. Jejich počet vzrostl netušenou měrou. Soustřeďují velmi mnoho amatérů k společné práci, někde s úspěchem, jinde bez něho. Úspěch lze čekat tam, kde je láska k práci a kde ředitel sám strhuje příkladem ostatní k následování. Mladé generaci se dostává větší měrou poučení o astronomických výzkumech, než tomu bylo dříve, kdy jedinec sám musel si vyhledávat prameny.

AČ prominou mi ti amatéři, kteří nepoznáni pracovali na našem díle. Rozsah uvedených dat byl omezen na okruh těch, kteří zanechali po sobě trvalejší stopy po své praktické činnosti. Přirozeně byli mnozí, "kteří pracovali teoreticky a neprojevili svou činnost ani v časopise Říše hvězd. Někteří pomáhali při organisaci, ani je obloha příliš nezajímala, hlavně praktická činnost. Někteří záslužně redigovali časopis a byli i literárně činní. A nakonec je zde nová generace, která má jiný vztah k věci, a o té její činnosti mi nelze psát, protože náležím již k těm, kteří jsou na odchodu. Nejhůř se píše o sobě. Samozřejmě si mnoho pamatuji. Byl jsem po 16 let jednatelem ČAS. Také se mi občas podařilo něco pěkného vyfotografovat a méně již napsat. Byl ve mně neklid a iniciativa k nějakému činu. Byl jsem amatér v pravém smyslu. Nestydím se za to a do dnes nechápu, proč jsem při svém odchodu z Lidové hvězdárny na Petříně byl přinucen podepsat, že všechno co jsem dosáhl, bylo amatérské. Snad je to správné, že to mám někde úředně ověřeno. Pro mne osobně je důležité, že můj život byl bohatý na události.

J. Klepešta